Vstávat o půl čtvrté ráno...

Když jsem dneska v 3:30 vstávala na letadlo do Bruselu, vzpomněla jsem si, jak jsem před třemi lety takhle několikrát týdně vstávala na ranní směnu na Hlaváku.

A všechna ta ranní vstávání, nervy, vyčerpání zůstanou navždy drobností proti tomu, jak mi tahle zkušenost změnila život k nepoznání.

Kdo jsem byla před Hlavákem? Tuctová oplácaná holka, co se trápila v nešťastným vztahu, ve kterém na sobě nechala dříví štípat, co si myslela, že musí držet zobák a neustále dokazovat, že si zaslouží lásku. Co měla už několik let tu samou kancelářskou práci na té samé katedře, co i vystudovala, pižlala se v doktorátu, co jí moc nebavil. Vůbec jsem si nevěřila a zároveň jsem někde uvnitř cítila, že mám na víc.

Ve chvíli, kdy jsem přišla na Hlavák úplně se ve mě probudily všechny moje schopnosti. Našla jsem svoji vnitřní sílu. Že toho hodně dokážu. A i když se to pořád trochu stydím to napsat, zjistila jsem, že mám charisma a dovedu motivovat lidi.

Rozkvetla jsem... a rozešla se... Právě ten pocit vnitřní síly, co jsem získala na Hlaváku, bylo to, co mi dodalo odvahu říct, že mi ten vztah už nevyhovuje... Po probdělé, probrečené noci, lahvi Metaxy a bezpočtu cigaret, jsem ho naposledy políbila, posbírala si svoje věci, zavolala si taxík a odjela k sobě... Abych se za pár hodin probrala a utíkala na důležitou poradu, kde jsme domluvili základy fungování a organizování a kde jsme se mimo jiné dohodli na názvu "Iniciativa Hlavák".

Iniciativa Hlavák bylo prostě zjevení. Levičáci (ruku na srdce měli převahu), pravičáci, ateisté, Židi, křesťané všech denominací, muslimové, servírka vedle CEO nadnárodní firmy. Sedmnáctileté gymplačky vedle bývalých chartistek. Právě naše "dámy z disentu" nám vyprávěly, že jim energie kolem Iniciativy Hlavák strašně připomínala fungování Charty 77.

Začala jsem kromě svých oblíbených ranních směn, které jsou často měla s nejmenovaným CEO, ze kterého jsem tahala rozumy a zkušenosti a který mě neuvěřitelně povzbuzoval, rekrutovat a školit nové dobrovolníky. Byla jsem trochu víc vidět a v tu chvíli přišlo pozvání, abych za Iniciativu Hlavák promluvila o zacházení s uprchlíky před německým ministrem pro EU. Ta samá organizace (tak ano, byla to Friedrich Ebert Stiftung) mě pak oslovila, zda bych neletěla do Londýna, povídat na jednu konferenci tamějším mladým jako aktivní mládežník o tom, co pro mě znamená EU. Mělo to drobný detail - víte, já se nikdy v životě neučila anglicky... Kdybych neměla Hlavák, tak mě nejen FES v životě neosloví, ale taky bych v životě neměla odvahu... Bylo po všem, příspěvek i diskuze proběhly a já zjistila, že sedím na pivu s Angličany a povídám si s nimi anglicky o politice...

Pak najednou přišla příležitost ucházet o práci v Multikulturním centru. Projekt "Praha sdílená a rozdělená" jsem znala a vím, že když jsem ho viděla poprvé, měla jsem pocit, že je to práce snů. Zvlášť, když jsem se během studia specializovala na různé narativy a způsoby připomínání holocaustu. Ruku na srdce, i když mě ta práce moc bavila, trochu jsem se ploncala, nevěděla co a jak (a styděla si říct o pomoc) a protože jsem zůstala na částečný úvazek na katedře a do toho si švihla docela náročné dobrovolničení u pražské skupiny iráckých křesťanů, tak k nespokojenosti všech jen hasila akutní požáry a nestíhala. Opustit svoji jistotu, každodenní realitu a jít na plný úvazek do neziskovky, byl taky krok do neznáma. Ale ve chvíli, kdy jsem to udělala a mohla se soustředit jen na to, úplně jsem se do své práce v Praze sdílené zamilovala. Trávila jsem večery v práci, kreslila si myšlenkové mapy, vymýšlela komunikační strategie pro celé MKC. A když se náš tehdejší ředitel Marek rozhodl odejít, riskla jsem to a ucházela se o místo ředitelky.

Vím, že to byl Hlavák, díky kterému jsem pričuchla k neziskovému sektoru a co mě přivedlo k téhle práci, v kterou věřím a kterou miluju. Přivedlo mě to i na půlroční vzdělávací kurz pro manažery neziskovek, kde jsem si doplnila vzdělání v příslušných právních předpisech a financích (což zas tolik nemiluju ) Samozřejmě všichni vidíte ty služební cesty, ano, které mě neskutečně baví.

Z holky, co se neměla tak strašně ráda, že se styděla podívat na sebe do zrcadla, je holka, která ruku na srdce nijak zázračně nezhubla , ale která sportuje, snaží se o sebe starat a nebojí se a tomu, v co věří klidně propůjčí i svůj obličej a útoky haterů s ní sice trochu zamávají, ale v důsledku ji posílí.

Z holky, co trochu ze smutku nad vlastním životem přišla na Hlavák, trávila tam pulsující dny s nápisem "Charity" v blbě napsané arabštině, připnutým sichrhajskou na svetru, je teď ředitelka organizace, členka představenstva celoevropské sítě, co v letadle někde mezi Prahou a Bruselem pročítá strategie pro sociálně spravedlivější Evropu.

Co k tomu říct? Prostě zázrak, za který nikdy nepřestanu být vděčná...