Povolání...

Před čtrnácti lety jsem často přemýšlela o tom, zda náhodou nemám "povolání". Studovala jsem na církevním gymnáziu, měla jsem za sebou obrácení v katolické církvi. Hned od momentu, kdy jsem si přiznala, že si před spaním nepovídám, neprosím a neděkuji nějakému anonymnímu vesmíru, ale Bohu, jsem cítila, že chci Bohu sloužit, pomáhat lidem a třeba jim i pomáhat cestu k Bohu najít.

V katolickém prostředí se ale většinou povolání spojovalo se zasvěceným životem, tedy nikdy se nevdat, nemít rodinu. I s touhle možností jsem docela koketovala, dokonce absolvovala seznamovací pohovor v jednom z nejtěžších ženských řeholních řádů. Ale nakonec jsem se představy manžela, rodiny vzdát nedokázala. Narážela jsem na své osobní limity i na to, že katolická církev minimálně před těmi čtrnácti lety příliš neřešila roli laiků a zdálo se mi tehdy, že jim nedává ani hlas a ani prostor.

Přesto jsem se snažila sloužit - jezdila jsem jako vedoucí na křesťanské tábory, byla jsem jako ošetřovatelka v Lurdech, hlídala děti během duchovní obnovy pro manželské páry, pod vlajkou Maltézských rytířů pomáhala během povodní.

Někteří představení mi prostor dali, ale mnohem častěji jsem se setkávala s nedůvěrou, zkoušením a nakonec i odmítnutím. Hrozně často zazněl argument, že mám velmi brzy po konverzi.

Dneska jsem četla rozhovor s husitskou farářkou Martinou Viktorií Kopeckou. Byla to mimo jiné jediná žena na synodě o mládeži v Římě, kam byla vyslána jako zástupkyně nekatolických církví. Začala studovat teologii ještě jako nevěřící a po svém obrácení byla snad za pět nebo šest let vysvěcena. I když je teď moje cesta už dávno jinde, strašně jsem jí dneska ráno záviděla, že tu důvěru dostala. Vzpomněla jsem si, na mé hádky před čtrnácti lety, kdy jsem svému tehdejšímu zpovědníkovi argumentovala prvotní církví a dupala nožičkou, že chci být alespoň jáhenka/diákonka(typ nižšího kněžského svěcení).

V mnohém to bylo podobné i rámci židovské komunity. I tam jsem někde důvěru získala, někde ne. Byla to až Iniciativa Hlavák, která pomáhala uprchlíkům na pražském hlavním nádraží, kde jsem konečně ucítila, že mi někdo důvěru dal a já jsem mohla využít všechny své síly a veškerý můj potenciál i touhu sloužit. Teď jsem se musela zarazit v psaní a hlasitě se zasmát. Ano, hledáte své povolání u bezpočtu církví, farností, řeholních řádů i různých náboženství, ale nakonec vám ho spolu s důvěrou potvrdí parta levičáků na lavičce na Hlaváku.  

Ráno jsem Martině Viktorii Kopecké, Karlovi Müllerovi, Sandře Silné a dalším skvělým duchovním(každého z nich si vygooglete, stojí to za to), kteří dostali důvěru relativně brzy po obrácení sice strašně záviděla, ale teď večer, se mi to všechno poskládalo. Dostala jsem šanci sloužit a podle konceptu nápravy světa "tikkun olam" i dělat svět lepším místem. Dostala jsem šanci pomoci mnoha lidem v nouzi, můžu učit, můžu cestovat a učit se, co funguje v boji s nenávistí a předsudky. A to i za cenu, kterou by nebyl ochoten snášet jen tak každý, že za to schytávám pořádnou porci nadávek. Stejně se do práce každy den těším. JSEM TAM, KDE MÁM BÝT.
A vtip na závěr - víte, co jsou duchovní? Boží "pozemní personál"