Chodit plavat...

V pátek jsem se cítila na pokraji svých sil. Takový ten pocit, kdy doslova brečíte únavou, vyjít jedny schody pro zapomenutý mobil, je pro vás nadlidský úkol. 
Neporadím vám, jak se mi podařilo nakonec dojít do bazénu. Prostě jsem si řekla, že to zkusím, i kdybych měla dát čtyři bazény a čestně přiznat porážku. A najednou jsem ucítila, jak strašně mi to plavání chybělo. 

Proč mám sklony, když se toho na mě valí hodně v práci, plavání a pohyb obecně odpískat? Proč zapomínám, že je moje tělo ten nejdůležitější a nejlepší "pracovní nástroj" ? Svůj chytrý telefon nebo notebook nenechávám týdny bez nabíjení a sebe samotnou ano? 

Každé tempo mi dávalo sílu, každý dokončený bazén byl malé vítězství. "Ty se nedáš, Ty to zvládneš!", znělo mi hlavě. Soustředila na se na každý pohyb, na svaly, o kterých jsem netušila, že je mám. Čistá hlava, modro bazénu, vnímám svůj dech. Stanovila jsem si cíl dvacet minut plavání, když jsem se podívala na hodiny, uběhlo pětatřicet. Překonávat své limity, do kdy vydržím sedět v kanceláři, ok. Jenže tohle bylo o jiném překonání sebe samotné, bylo to prostě víc "na tělo". 

Najednou člověk zjistí, že to jeho tělo, které ho občas štve svou slabostí, nevýkonností, je úžasný "nástroj". Že ho dokáže poslouchat, překvapit. Nechci tvrdit, že nejsou momenty, kdy člověk opravdu nemá síly na nic. Ale skoro bych řekla, že my "duševně pracující" ve většině případů neuděláme chybu, když ve chvílích deadlinů, návalu povinností a starostí, přidáme i půl hodinky pohybu.